Po všech turistických pochodech a absolvování části Routeburn treku jsme toužili po troše odpočinku… To bychom ale nesměli hned následující den vejít do infocentra ve Wanace. Milá paní nám podala mapu a ukázala zajímavé výlety po okolí. Samozřejmě že naše oko uhranul národní park a ledovec, jenž na něj z výšky dohlíží… O pár minut později jsme si to už šinuli cestou necestou do 50 kilometrů vzdáleného Mount Aspiring National Park, abychom se vydali na další pěší pochod (tolik k odpočinku). Kdyby nás paní v infocentru upozornila, že 30 kilometrů se budeme plazit třicítkou po štěrkové cestě a ještě, ještě budeme muset naším novým autem brodit nejméně
5x řeku (dobře „potok“ zní jako přesnější vyjádření, v tu chvíli se nám ovšem v očích odrážel divoký proud vody!), asi bychom se do výletu k ledovci nepustili… Naštěstí jsme nebyli jediní, a tak jsme se v písečném mraku ploužili za dalšími odvážlivci, kteří se rozhodli umýt podvozky svých aut. Při každém průjezdu vodním korytem jsme trnuli, zda vyjedeme…
Parkoviště na konci šotoliny slouží jako výchozí bod pro dvě kratší (12-18 km) túry, zvolili jsme tu strmější. Po příjemné procházce horským údolím jsme se ocitli v bukovém lese, který během stoupání řídl, a uvolňoval místo alpské vegetaci. Výhled na ledovec Rob Roy plazící se po vysokých horách byl úchvatný, a tak jsme se nebránili delšímu slunění a relaxaci přímo v úbočí hor. Cesta zpět ubíhala rychleji, byli jsme již mazáky, kteří vědí, jak vodní příkopy zdolat. Klidný průjezd nám pouze zkomplikoval pasáček ovcí a jeho několika-set-hlavé stádo. Jehňata kolem nás poskakovala a my v obklíčení snížili rychlost ze 30 km/h
na 10 km/h. Později odpoledne jsme se vrátili do civilizace a v hlasové schránce na nás čekaly milé zprávy ohledně nabídky práce, hurá… 🙂
