Pracovní dny se rychle smrsknou do stereotypu, ale nestěžujeme si, pravidelný režim jsme již potřebovali. Vstáváme na 8. hodinu, protože práce začíná až v 9 hodin – Hugh nikam nespěchá. Celý hostel je již tou dobou v pracovním procesu a my si v klidu dopřáváme bohaté snídaně. Sad se nachází 5 minut jízdy od našeho přechodného bydliště, a tak naše Zelie pravidelně startujeme 08:55 a vyrážíme…
Tvoříme sedmičlennou skupinu – kromě nás tří pracují v sadu v Němci, čerství absolventi maturity, kteří před nástupem na univerzitu vyrazili okusit dobrodružství, jež cestování a práce v zahraničí nabízejí. Lucas a Phillip pracují u Hugha již 5. týden. My a Francouzi – Giom a Lucie, kteří ve Francii prodali celý svůj majetek a odstěhovali se na druhý konec světa ve snaze uplatnit se v budoucnu v oboru marketingu a prodeje a zatím se rozkoukávají a vydělávají na opravu nabouraného auta (no jo, jízda vlevo… 🙂 ) – jsme nováčci. Do pracovního tempa jsme se však dostali rychle a řežba kiwi mužských stromků může začít…
Pracovní den je prokládaný pauzami, na které si rychle zvyknete. Během krátkých přestávek si stihnete protáhnout záda a zakousnout nějakou dobrotu… my s Marťou však veškerý čas většinou vyčerpáme cestou na toaletu 😀 Hloupost, zdá se. Ale pracujete-li na 4 hektarech, chvíli trvá, než se dopravíte z místa A na místo B! Oběd, který si připravujeme den předem, již však jíme v klidu a čas vyplňujeme diskuzemi o české, německé a francouzské kultuře. Práce (až na poslední hodinu) rychle utíká, možná i díky uvolněné atmosféře, během níž si společně povídáme. Hugh zastává heslo, že spokojení zaměstnanci jsou zárukou kvalitně odvedené práce, a ačkoliv si v sadu otestujete svou fyzičku a zády vám projíždí bolest, cítíme se tam všichni dobře a za práci a milého šéfa jsme vděční. Důvěru nám Hugh vyjadřuje svou častou nepřítomností, kdy jsme pány sadu my 🙂
V 17 hodin padla a my většinou míříme do místního (a téměř jediného) supermarketu, abychom se zásobili na další dny. Odpoledne se snažíme poznávat blízké okolí Katikati, na to ovšem stačí pár hodin, a tak nám zbývá čas na plnění povinností online, než nám ovšem ve 22 hodin vypnou už tak super pomalý internet. Večer, kdy se všichni vrátí z práce, se hostelem nese dobře naladěná přátelská atmosféra, všichni si vyměňují zážitky z uplynulého dne, vaří, popíjejí…a mužská část, až na Honzu a pár výjimek, dokonce chodí hrát na místní hřiště fotbal… Občas si s Marťou připadáme jako tenkrát na Erasmu 🙂
