V posledních dvou týdnech odpočíváme od elektronického a především internetového světa, užíváme si nezávislé cestování a ochutnávání prvních kousků Jižního ostrova. Námětů na vyprávění již máme tolik, že bychom z fleku mohli vydat knihu! Ale hezky popořadě…
Poslední den na Severním ostrově jsme zasvětili poznávání hlavního města Nového Zélandu, Wellingtonu. No, města… řekněme spíše muzea. Poté, co jsme přespali na pobřeží, kde se burácející vítr snažil celou noc převrátit naše auto (fakt, takový vichr jsme snad ještě nezažili), jsme po ránu s kruhy pod očima zapadli do Te Papa muzea a na světlo jsme se dostali až odpoledne. Interaktivní pětipatrová expozice nás uchvátila a my si díky výročí Air New Zealand vyzkoušeli, jaké je to být pilotem letadla, s brýlemi se zabudovaným 3D až 4D projektorem na očích jsme nakoukli do cestování, které nás v budoucnosti čeká, ověřili jsme si, že zemětřesení na Novém Zélandu zažít opravdu nechceme, studovali jsme největší ulovenou krakatici na světě naloženou v lihu, shlédli nespočet dokumentů a z blízka poznali historii Nového Zélandu a dědictví maorské kultury… Na podrobnější studium Wellingtonu nám nezbyla energie, i když botanickou zahradu jsme poctivě prošli! 🙂
Větrnému nocovišti zdarma za městem jsme dali šanci i druhou noc a ráno se již těšili na vyplutí trajektu, který jsme měli rezervovaný. Více než tři hodiny na moři utekly za slunečného počasí rychle a trajekt nás spolu s obytnými vozy táhnoucími na vozících lodě a za nimi zapřažené osobní automobily (už jen čekáme, až si na dovolenou potáhnou i letadlo či helikoptéru) a partou důchodců v amerických vojenských veteránech vyplivl v Pictonu a my vyrazili na cestu po východním pobřeží…
