Z Coromandelu jsme zamířili na západní pobřeží severního ostrova do městečka Raglan, o kterém nám tenkrát v Aucklandu básnil Blair. Raglan se ukázal jako ráj surfařů a uvolněná atmosféra zaplnila každý kout. Přespali jsme v surfařském kempu u maorské babičky a večer si užívali večeři na útesu při západu slunce. Ačkoliv nejsme žádní romantici, kteří by se při západech nějak rozplývali, musíme uznat, že místní obloha vytváří každý večer fotogenické originální obrazy hrající všemi barvami. Často se snažíme okem západ slunce zpozorovat, a to i za cenu, že stavíme narychlo v příkopě a vyskakujeme z auta 🙂 . V Raglanu jsme se pokochali umem místních surfařů na vlnách, aniž bychom tušili, že si jejich roli brzy vyzkoušíme na vlastní kůži, a vyrazili jsme se zastávkou u vodopádu do Hamiltonu. 4. největší město Nového Zélandu ocenil především Honza, který navštívil místní motomuzeum, ve kterém dokonce objevil oblíbené Jawy! My jsme s Marťou uvítaly civilizaci a povánoční výprodeje! 🙂 Naše další kroky směřovaly do prokleté Rotoruy, kterou jsme navštívili přesně před měsícem. Měli jsme v úmyslu dát tomuto místu, strategicky tvořícímu střední bod severního ostrova, ještě jednu šanci a navštívit vulkanické zajímavosti. Nakonec jsme ale upřednostnili výlet k Huka falls, průzračně modrým vodopádům, které prý proudí takovou rychlostí, že by voda za sekundu naplnila olympijský plavecký stadion. Na jiné ceduli uváděli dokonce dva stadiony! No, prostě hodně vody na jednom místě. 🙂 V okolí Huka falls jsme omylem zajeli do krevetového parku. Ačkoliv jsme tuto zvláštnost spatřili pouze z parkoviště, zážitek jsme měli zaručený. Jedná se o park, respektive umělé nádrže vody plné krevet ohraničené travnatým povrchem. Cílem odpolední zábavy je ulovit, uvařit a sníst si krevetky. Park je doplněn morbidními cedulemi typu „zabij si svou krevetu“. Prý ideální prostředí pro rodiče s dětmi…
