Nyní možná v některých z vás hrklo, že se vracíme domů! Nebojte, to ještě ne 🙂 .
Za tmy jsme v polovině května dorazili k místu odjezdu trajektu, nechtěli jsme se vzdát tak snadno, ale pršelo stále více a na dalších místech se vylila voda z řek, a tak jsme večer 10 minut před uzavřením pokladen vběhli mokří do odjezdové haly a na ráno si zakoupili cestu trajektem na Severní ostrov. Po útěku před deštěm jsme své cestovatelské ambice na chvíli vzdali a ještě ten samý den, kdy jsme opustili Jižní ostrov, jsme klepali o 350 kilometrů dále na dveře Sally a Jose, našich bývalých oblíbených zaměstnavatelů. Během cest jsme spolu udržovali kontakt a nyní jsme se k nim po 4 měsících vrátili. Tenkrát jsme protrhávali jablka, abychom uvolnili prostor a světlo těm vyvoleným kusům. Dnes nás čekalo balení zralých jablek, která od února sbírala parta hbitých a silných Vanuatanů. Jos nám zařídil exkurzi a provedl nás celým systémem. Poté jsme se již pod vedením Sally postavili k pásu a své místo 14 pracovních dní neopustili. Packhousem se linula, kromě hudby z rádia, přátelská a uvolněná atmosféra, kterou během pauz zpříjemňovala horká káva. K práci jsme nepřistupovali jako k zaměstnání, ale spíše jsme ji vnímali jako pomoc našim novozélandským adoptivním rodičům 🙂 , a tak nás vždy upřímně mrzelo, když některá z mašin začala protestovat a zastavila proces balení. Skupinka pracantů se nás doslova sešla pestrobarevná. Kromě místních Novozélanďanů, převážně maorského původu, jsme jablka balili s dalšími backpackery z Německa, Belgie, Anglie, Japonska … a se čtyřmi Vanuatkami, které nás každý den překvapovaly svou pracovitostí, rychlostí a informacemi o kultuře ostrova v Tichomoří, který se nedávno stal obětí cyklonu Pam. Loučení pro nás bylo těžké, Sally s Josem však slíbili, že v budoucnu Českou republiku navštíví, a tak upřímně doufáme, že budeme moci býti jejich průvodci.
A jak vypadá proces balení jablek? Po sběru se v binech uchovávají v mrazírně a čekají na svůj den D, kdy budou zabalena a rozhodne se o jejich osudu – zda se stanou základem moštu, či popotují k zákazníkům do Asie (tmavá, sytě červená jablka Roayl Gala), či do Evropy (světlá, melírovaná). Do packhousu jablko dorazí po vodní lázni v řece, kde se očistí a díky vodě neobouchá o své spolucestovníky, poté dojde k základnímu ručnímu třídění a o další cestě jablka rozhodne stroj, který vyhodnotí jeho barvu a velikost. U každého pásu již čeká člověk, který každé jablko, jež mu pás vyplivne, zkontroluje a vloží do plata, plato poté do krabice, krabici ke krabici a zabalená jablka před svým odjezdem opět putují do mrazírny. Někdy se pás zblázní a jablky vás doslova zavalí, to pak běží všichni na pomoc zachránit tu katastrofu, a o adrenalin není nouze. Jindy vypadne jablíčko jednou za čas, to především u atypických velikostí. Vždy se ale najde někdo, komu je třeba pomoct, a tak 8 hodin u pásu uběhne velice rychle. Snad jen bolest zad připomíná, že jste minulý týden stáli 48 hodin na nohou a třídili a třídili.
Získali jsme ale novou zkušenost, strávili čas se Sally a Josem a hlavně se finančně zajistili natolik, že na Samoi si budeme žít jako králové 😉
