V Te Anau jsme se zásobili dostatkem čokolády na nervy a vyrazili jsme s chroustajícím autem (doufaje, že problém bude pouze ve vačkové hřídeli)
na 160 kilometrů dlouhou cestu. Pečlivě jsme vše naplánovali – rozhodli jsme se auto nezatěžovat a přespat na půl cesty. Po deseti kilometrech se ozval cinkající zvuk, hrklo v nás, dojedli jsme čtvrt kilovou čokoládu, počkali, až vychladne motor a opět vyrazili. Takto jsme se rychlostí 60 km/h dokodrcali až do Invercargillu.
Cíl číslo jedna: Najít mechanika. Náhodný kolemjdoucí, původem z Chorvatska, nás (jakože skoro krajany) dovedl ke svému známému. Verdikt zněl jasně: Motor zkolaboval a nechápou blázna z Te Anau, který nám řekl, že auto dojede (to, že se tak skutečně stalo, zařídila pravděpodobně vyšší síla). Mechanici nám nabídli, že za nekřesťanské peníze nechají dopravit motor ze Severního ostrova (cca 1800 km) a auto bude za týden opět pojízdné. Spíše nám ale mezi čtyřma očima doporučili poohlížet se po jiném. Hrklo v nás. S cukáním jsme se dopravili do nejbližšího kempu a začali jsme spřádat plány a počítat. Jednali jsme rychle a večer jsme již pročesávali nabídku místních aut. Uvažovali jsme mezitím o dopravě autobusem, osobním autem, pěšky ( 🙂 ) … až jsme najednou objevili nového červeného draka na prodej – mladší Hyundai H100! Není to znamení? V 54 tisícovém městě přicházela ke koupi v úvahu asi tři auta a jedním z nich je naše Zelie! Brzo ráno jsme cupitali k místnímu truhláři na prohlídku a v duchu jsme se již stěhovali. Po předchozích zkušenostech prošlo naše potenciální auto rukama nového (doporučeného) mechanika. Auto je v pořádku, máme ale smlouvat o ceně. Psychicky jsme se připravili a začalo vyjednávání… po třech minutách diskuze se truhlář zamyslel a šel s cenou dolů! On navíc zajistí výměnu předního skla a my na oplátku výměnu oleje. Plácli jsme si. Obchod je v rukávu, ale co budeme dělat s chudákem Zelie I, které nám sloužilo 10 tisíc kilometrů? Problém se vyřešil sám rychleji, než jsme čekali. Milý mechanik Barry nám nabídl, že nepojízdné auto odkoupí a že si to nové můžeme u jeho garáže předělat. Haha, to ještě asi nevěděl, čeho jsme schopní. Druhý den ráno se mu na zahradě blýskalo Zelie I a Zelie II. Honza se s mlsným pohledem a klíčem v ruce pustil do práce… V krátkosti řečeno, Zelie I jsme vykuchali na kost, respektive na karoserii – zůstal pouze rozbitý motor (vozíme si nyní náhradní převodovku, startér, spojku, baterku, stěrače, rádio …). I koberec jsme přestěhovali. Osmi hodinová šichta, během níž jsme odhlásili staré a přihlásili nové auto, se vyplatila, a my po dvou dnech v Invercargillu vyjeli opět na cestu, nyní se Zeliem II. (Držte nám palce!)
