Znáte takové ty spontánní nápady, které přistanou rychle na mysli, a než si uvědomíte, že nejsou zrovna chytré, už jste v polovině jejich realizace? Nejeden takový nás na cestě osvítil… tentokrát jsme se rozhodli podívat znovu do Mordoru.
Mířili jsme z východního pobřeží na západní k bájné hoře Taranaki a míjeli Tongariro National Park, který jsme prošli kousek po kousku na konci ledna. Loudavé slunečné ráno a my si klidně projížděli městečkem Taupo, když na nás z poza kopce vykoukly 3 majestátně vyhlížející sopky, sněhem zbarvené do běla. Blížilo se poledne a my si uvědomili, že volant jsme automaticky stočili z hlavní silnice do srdce národního parku. Takovou krásu nelze přejít bez povšimnutí. Plán zní takto: Absolvujeme část jednodenního treku – Tongariro Alpine Crossing – v polovině trasy se otočíme na podpatku a stejnou cestou se vrátíme na parkoviště. První překážkou byl čas. Než jsme se vypravili, hodiny odbíjely 13 hodin, a vzhledem k tomu, že se blíží zima, tma na krajinu padá s úderem 17:30. Máme tedy 4,5 hodiny na úsek, který lidé běžně absolvují celý den. Nenechali jsme se odradit a v rychlém tempu jsme stoupali vzhůru. V protisměru jsme potkávali mnoho turistů, ve většině případů s mačkami houpajícími se na popruzích batohů. Všichni mířili z kopce dolů, my jediní nahoru. Další poznatky hodné zamyšlení. I tak jsme se nevzdávali, po hodině a půl jsme na chatě slupli müsli tyčinku a pokračovali v cestě, která se stále více měnila ve vyšlapanou stezku ve sněhu vedoucí po úbočích hor. Parta, pravděpodobně Jihoameričanů, se nás snažila od dalšího postupu odradit, ačkoliv jsme jim tvrdili, že za zatáčkou se otočíme. Slunce pomalu zapadalo a hory vrhaly studený stín. V 15:30 jsme konečně stanuli v cíli túry. S výhledem na Blue Lake a zasněžené Mt. Tongariro s Mt. Ngauruhoe v zádech jsme se chvíli kochali ledovou krajinou a na vlastní kůži jsme si uvědomovali mráz, jenž nám zalézal pod prsty… Raději jsme pelášili za posledními slunečnými paprsky, které se nám neustále vzdalovaly. Poslední kilometry lesem jsme absolvovali již s čelovkami, ale také s úsměvem na rtech, protože tento spontánní nápad se více než povedl! 🙂
