Probudili jsme se do dalšího slunečného dne, na nebi vymeteno, teplota šplhala nad 30°C a my se cpali k snídani čerstvou papájou a kokosem. Po rozloučení s panem domácím, který na terase spravoval tradiční pádlo, aby se mohl vydat na moře lovit ryby, jsme si to namířili do O Le Pupu-Pue Národního parku. Nejdříve jsme obhlídli vodopád, který místním slouží k aktivní relaxaci jako Ladronka Pražákům, a poté jsme zamířili k pobřeží podívat se na lávové útesy. Naše plány rychle zhatila na zámek uzavřená brána, pod níž se silnice stáčela právě k moři. Měli jsme štěstí, svalnatý Samonánec s rugby míčem v ruce zrovna v rámci ranního tréninku běžel okolo. Pokusil se za pomoci svých bicepsů závoru povolit, bohužel i on byl neúspěšný… Těžké rozhodování před námi. Našlapeme kvůli zamčené cestě 7 kilometrů navíc, či vyhlídky na mořské vlnobití raději přeskočíme? O pět minut později jsme se již smažili na rozpálené cestě a šlapali nekonečnou stezkou až k pobřeží. Najednou oněch 30°C již nebylo tolik roztomilých. 40 minut chůze a ocitli jsme se na místě. Nebýt rozbouřeného moře, několika- až mnoha-metrových vln a hrozivě vypadajících útesů, skočili bychom za účelem osvěžení do moře přímo po hlavě 🙂 . Takto jsme jen fascinovaně pozorovali lávové ostrůvky a sílu vody narážející do černé horniny. Občas z pukliny v zemi vystříkl silný gejzír, a Honza, jak jinak, byl s kamerkou v ruce u toho 🙂 .
V malé tradiční samoánské vesnici s honosným kostelem uprostřed jsme po kratším hledání zastavili u rodinných fales v naději, že zjistíme, kde se v moři skrývají největší žijící mlži na světě, zévy obrovské. Dle Wikipedie dorůstají velikosti 1,2 metry a váží až 200 kilogramů. Po osobní zkušenosti musíme přiznat, že v tomto případě internetové encyklopedii naplno věříme! Protože se jedná o ohrožený druh, vypravili jsme se do rezervace na moři s průvodkyní (rozuměj třináctiletou Samoánkou v pubertě, jejíž rodina za vstup na moře vybírá malý peníz). Holčina nasadila ploutvičky a potápěčské brýle a svištěla na otevřené moře s námi vlajícími vzadu. V té době jsme nevěděli, co si pod označením „Giant Clams“ představit, o to více jsme byli překvapeni, když jsme skutečně plavali kousek nad obrovskými mušlemi hrajícími všemi barvami. O mlžích toho příliš nevíme, nejsme biologové, ale mušle se vlnily a na naši přítomnost reagovaly stahováním lastur. Nechtěli jsme je dál provokovat, pár fotek jsme ale přece jen vyblýskli 😉
Místo pro nocleh bylo pro tuto noc předem naplánováno, rozhodli jsme strávit noc na pláži Return to Paradise, která se stala místem natáčení stejnojmenného filmu. Objevili jsme příjemné fales, kde ovšem na sociálkách tekla voda jen ze sprchy. Podvečerní povalování na pláži a pozorování vysokých palem kontrastujících se západem slunce však tento neduh nahradilo. Dokonce nám nevadilo, když jsme k večeři dostali smažené obalované kuře a hranolky. Tolik k tradiční kuchyni. Sblížili jsme se ale s provozovatelem fales a především s jeho ženou Rútou, nečekaně hubenou Samoánkou. Bez možnosti protestů nás natlačila do baru, jejž provozují a neustále dokola opakovala, jaké máme štěstí, že je v sobotu otevřený! Objednali jsme si tedy místní pivo Vailima a čekali, co se bude dít. Kromě neuvěřitelně hlasité hudby se nedělo nic. Tu a tam proběhl nějaký Samoánec sálem a zmizel v šeru. Zábavu nám nakonec obstaral vypracovaný otec od rodiny, který několik hodin v kuse tančil ve stylu Michaela Jacksona, tradičních samoánských tanců a neidentifikovatelných pohybů. Bar měl frčet do půl druhé ráno a Rúta lpěla na naší přítomnosti. Naše srdce zapleskala, když se u nás okolo 22. hodiny otočil majitel, že se velice omlouvá, ale již budou zavírat. Byli jsme vysvobozeni, milou Rútu jsme si ale velice oblíbili!