Pomalým tempem se zastávkami u solných jezer, jejichž barva plnila kontinuum od modré po růžovou, a u černobílého majáku dohlížejícího na klidnou zátoku, o které byste nehádali, že je součástí oceánu, jsme se přesunuli do Kaikoury. Městečka proslulého pozorováním velryb. Příjezd zkomplikovala nepříjemná nehoda, při které shořela většina kamionu převážejícího novozélandské červené brambory. Šel nám mráz po zádech, protože se nejedná o první vážnou autonehodu, jejímiž svědky jsme byli. Sledovat však helikoptéru, jak v pravidelně rychlých intervalech nabírá vodu z moře a hasí planoucí neštěstí, pro nás představovalo silný zážitek.
Pozorování velryb jsme oželili a raději jsme se vydali na půldenní výlet po pobřeží lemovaném útesy ohraničující cíp Kaikoury. Z kopečků jsme měli možnost vidět dychtivé turisty pokoušející se v neoprenech a s ploutvemi o plavání s lachtany. Zacházkou jsme ke kolonii lachtanů sestoupali a užívali si pohled na ně ze břehu. Při posledním setkání nás lachtan vyplašil, tito se však jen líně povalovali po pobřeží a neopustili metr čtvereční, na němž pouze občas změnili polohu. Dvě noci v blízkosti Kaikoury nám odhalily nádheru nebe hustě posázeného třpytícími se hvězdami a počasí se ukázalo – na Jižní ostrov – jako nečekaně příznivé.
