Letadlo se odlepilo od země a my jsme opustili Thajsko, které nás mile překvapilo a s láskou na něj nyní vzpomínáme. Cesta vzduchem se nám zdála nekonečně dlouhá, silné turbulence a řvoucí děti, jejichž počet by naplnil celou třídu mateřské školy a které shodou okolností seděly v naší těsné blízkosti, jejímu klidnému průběhu nepřidaly. Když jsme přistáli v Aucklandu, měli jsme za sebou čistých 15 hodin letu a dva přestupy.
Poslední hodinu před přistáním jsme věnovaly vyplňování vstupní karty na Nový Zéland. Podmínky jsme splňovali. Zádrhel způsobila Honzova mušle, kterou si vezl s sebou z Thajska a kterážto spadá do seznamu produktů, jež na Nový Zéland nesmějí být dováženy. Nedokázali jsme také zodpovědět otázku, zda jsme přišli v posledních dnech do kontaktu se zvířaty… Atakovaly nás opice, jezdili jsme na slonech a o snídani se dělili s místními kočkami… Všechny obavy se ukázaly nakonec jako plané, při vstupu je nutné kartu odevzdat, jednotlivé položky se ale důkladně nekontrolují. Převezli jsme tedy úspěšně mušli, o zásobě léků nemluvě a do karantény nás kvůli styku se zvířaty také nezavřeli.
Největší „halo“ způsobily Honzovy pohory. Věděli jsme, že outdoorové boty musejí být řádně očištěny, abychom kromě sebe nepřivezli nežádoucí bakterie. S Marťou jsme je měly umyty vzorově, Honza už tak ne… Pomalu jsme se s botami loučili, když nám pán u kontrolního pásu oznámil, že boty umyje. Po chvíli, kdy se vrátil s téměř novými pohorkami, se nám s úsměvem na rtech omlouval za komplikace. Hm, příště se už s mytím tolik párat nebudeme, když na letišti „nabízejí“ takový servis.
Po úspěšném vstupu do země jsme se jali dostat do hostelu, který jsme měli rezervovaný na tři noci. Ocitli jsme se v autobuse plném mladých lidí s batohy a surfy, který mířil z letiště do centra Aucklandu. Uvolněná atmosféra, hovoru chtiví spolucestující a stylová paní řidička, které vděčíme za okružní jízdu Aucklandem a hladkou cestu do hostelu, nás nemohli přivítat lépe!
První dojmy z Novozélanďanů: Velice pozitivní.