Výprava za tučňáky podařila se… 🙂 .
Plni zážitků z okolí Mount Cook jsme vystřelili směrem k městečku Oamaru zkusit své štěstí a počkat si do setmění na malé tučňáky modré, kteří se vracejí po celodenním lovu v moři zpět na pevninu nakrmit mláďata. Do Oamaru jsme dorazili před soumrakem a jako první náznak možné přítomnosti tučňáků se ukázaly býti přeplněné autobusy asijských turistů a uměle postavené hlediště lákající za nemalou sumu na noční pozorování těchto vzácných savců. Podobné pobídky z principu ignorujeme, a tak jsme večer zasvětili procházkám po pobřeží a nekonečnému hledění na moře s nadějí, že tučňáky zahlédneme. Útěchou nám byl přibývající počet pozorovatelů, kteří stejně jako my bloudili podél břehu a čekali… První setkání zaznamenal Honza. Pozoroval postarší pár, který nenápadně fotografoval přilehlý domeček – ukázalo se, že v díře vyhloubené pod tímto přístřeškem vystrkují křidýlka dvě mláďata čekající na rodiče. Jejich ostražitost a bojácnost byla roztomilá. Snažili jsme se svým sledováním neupozornit na malé tučňáky skryté ve stínu domku ostatní čekatele. Nechtěli jsme, aby kolem mláďat vytvořili hlouček znemožňující vystrašeným rodičům návrat do hnízda. Nicméně v tu chvíli jsme již na protější straně cesty postřehli z pod mola vykukující hlavičku táty či mámy. Zakrátko už kolem nás stálo dalších 10 lidí, naštěstí velice ohleduplných, a v tichosti jsme společně pozorovali, jak se ostýchavý tučňák vydal svým vrtkavým a vtipně kolíbavým krokem přes cestu k mláďatům. Bylo okolo 22. hodiny večer. Později jsme si přivykli tmě a začali rozpoznávat další tučňáky schovávající se mezi kameny na břehu a čekající na příležitost přejít cestu a ukrýt se v přilehlém lese. Bezpečný přechod pomohl zajistit místní nadšenec či pracovník, který v zářivě oranžové vestě zastavoval auta a kolemjdoucí, aby se tučňáci necítili ohroženi a mohli bez komplikací přejít.
Setkání s nejmenším druhem tučňáka na světě splněno! Ale co vzácný tučňák žlutooký, který hnízdí nedaleko Oamaru? Jeho pozorování jsme si nechali na další den. První pokus zahlédnout jej z útesů byl neúspěšný, a proto jsme se po podvečerním pikniku vypravili na druhé vytipované místo. Dojeli jsme k majáku v Katiki, právě včas, v 19:30 se zavírají brány umožňující vstup do prostoru jejich výskytu. Nejdříve jsme se vydali směrem k pozorovací budce a ejhle, v dáli na kamenech se jeden tučňák žlutooký vystavoval zapadajícímu slunci. Nicméně zahlédnout jsme ho mohli pouze z dálky, i tak jsme za tu možnost byli vděční. Až nám němečtí turisté poradili další cestičku… a tak se stalo, že jsme spatřili asi 15 – 20 tučňáků žlutookých, někdy až z takové blízkosti, že jsme je museli obloukem obcházet. Informační tabule doporučují dostatečný odstup. Tučňák je prý zvíře plaché a při pocitu ohrožení pádí zpět do moře i za cenu toho, že na břehu nechá nenakrmená mláďata. Hm, to asi popisovali případ jiných tučňáků, ne těch, se kterými jsme se tváří tvář setkali my. Jeden dle našeho podezření propadl požitku z blýskajících se fotoaparátů a vystavoval se nám bez sebemenšího projevu strachu. Při cestě zpět k autu nám cestu dokonce zastoupil čtyřčlenný gang, který vůbec nezajímalo, že už paní v oranžové vestě svolává hrstku pozorovatelů zpět, protože odbylo půl 8… Zážitek z osobního setkání byl okořeněn pozorováním lachtanů, kteří se spolu s tučňáky váleli na pláži, či mezi kameny hlasitě na břeh volali mláďata dovádějící v moři. Pozorovat tato divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí je zážitek k nezaplacení a můžeme jej jen doporučit!
