Neděle před námi. Za posledních 8 měsíců jsme si zvykli mezi dny v týdnu nerozlišovat, a pokud jsme zrovna nepracovali, neděli jsme měli každý den. Samoánci ale podstatu slova stále dodržují a v neděli prostě nic nedělají! Kromě… návštěvy kostela. V zemi je rozšířena křesťanská víra štěpící se do několika ramen. V neděli však všichni bez rozdílů vytáhnou ze skříně honosné bílé šaty a už si to po ulici mažou do svých kostelů, které praskají ve švech, a mnozí Samoánci při bohoslužbě sedí venku před kostelem, protože na ně nezbylo místo. Atmosféra, především při večerní mši, je, troufám si říct, nadpozemská. I Rúta s manželem měli takový nedělní program, a tak jsme je po snídani a několika selfíčkách, na kterých trvali, rychle opustili. Kochali jsme se palmovými plantážemi, zastavovali se s místními a u jedné milé paní jsme schrastili zásobu banánů.
Ve vesničce Maula jsme pokukovali po nádrži s želvami. Mohlo nám však dojít, že v neděli se nemáme pouštět do žádných velkých dobrodružství – samozřejmě bylo zavřeno. Nádrž jsme ale našli. Občas se nám zdálo, že se těsně pod hladinou objevil kulatý stín. Že by krunýř karety obrovské? Ihned jsme si vzpomněli na papáju, o níž jsme věděli, že místní želvám občas nakrájejí, a kterou jsme shodou okolností měli v autě připravenou na oběd i my! Seděli jsme na břehu a házeli kousky papáji do vody. Na hladinu se vynořovali kapři v samoánském vydání a pochutnávali si na našem obědě. Želvy nikde. Co nás ale vždy učili jako malé děti všechny knížky? Želvy jsou přeci pomalé! A skutečně, za několik minut se na hladině objevila první hlavička a následovaly další! Želvy se téměř nechali krmit z ruky. Ačkoliv ale zůstávaly stále v pohotovosti, měli jsme skvělou příležitost je pozorovat z blízka! A to jsme ještě netušili, že se nejedná o poslední setkání s karetami obrovskými…
Čas půjčení našeho auta se nachýlil ke konci a my opět zamířili do hlavního města Samoy, do Apii. Ještě než jsme se ale s pohodlím auta nadobro rozloučili, přibrzdili jsme u Rocks Slide, skluzavky ze skály. Dlouho jsme nevěřili, že se prudká skaliska, po kterých stékala voda do malých jezírek, se skutečně mohou proměnit v tobogán. Naštěstí Honza neváhal a otestoval sjízdnost na vlastním zadku. Kupodivu jízdu přežil. To už jsme se za ním pustily i my. Než jsme se naděli, atrakce se zaplnila dalšími turisty, kteří při pohledu na naše průkopnické pokusy neváhali a sjížděli každý kámen 🙂
Tak dobře, přesvědčili jste mě, příští dovolená bude na Samoe :-)))
Haha, tak se priprav na 33 hodin v letadle 🙂