Časový posun nás mírně ochromil, přece jen se nyní musíme naučit žít o 12 hodin napřed, než jsme byli doposud zvyklí. První tři dny v Aucklandu jsme se s touto změnou ale statečně snažili bojovat a zařídit potřebné formální náležitosti. V hostelu nám vystavili potvrzení o adrese, na které bydlíme, pro případ, že by ji po nás některý z úředníčků požadoval, darovali nám také kupony na neomezený přístup k internetu. Standard, řeknete si… Ne však na Novém Zélandu, kde se za internet, pokud je k dispozici, tvrdě platí… Další kroky směřovaly do elektrikářství koupit redukci na zásuvku. Ještěže Maťa prozíravě přivezla rozdvojku, stále totiž máme co nabíjet…
Následující cíl byl jasný – musíme si koupit auto! Na tuto akci jsme se všichni těšili, než jsme zjistili, že to není tak jednoduché… A tak jsme se rychle naučili, jak se anglicky řekne převodovka a jak funguje a kdy se mění rozvodový řemen, a vydali jsme se na průzkum. Ocitli jsme se na západě Aucklandu u překupníka aut, který nás na místo zavezl i odvezl, čímž nám nevědomě dopřál první výlet. Obvolávali jsme se nabídky a Honza s Marťou se s Novozélaďanem Rickem podívali na sever Aucklandu (v autě bylo místo jen pro dva). Jím nabízený třímístný Hyundai z roku 2001 nás zaujal. Pro dobrý pocit, že jsme trh s auty prozkoumali řádně, jsme se ještě vlakem vypravili k rodině, jež osobní auta přestavuje na obytná… Po cestě zpět jsme však již volali Rickovi, že Hyundaie, kterého jsme okamžitě pojmenovali Zelie (odvozeno od „Zéland“), bereme! Večer jsme se svezli s jeho přítelkyní, která shodou okolností pracuje v pojišťovně a auto nám pojistí, zpět do North Shore a autíčko koupili. Rick nám ještě daroval matraci pro jednolůžko a šroubky. Auto jsme následující den přepsali na poště a díky malým zmatkům na přepážce jsem se stala hrdou majitelkou vozu! 🙂