Konečně, po dvou týdnech uplynulých od velké show jsme schopni zrekapitulovat večer odehrávající se v novozélandském duchu! Přípravě promítání jsme zasvětili první zářijové víkendy a naplno jsme se, ve snaze poskládat komplexní obraz cesty, věnovali probírání fotek a vzpomínkám.
Samotná volba fotografií se stala oříškem číslo jedna. Zkuste se kochat cca 6 000 profesionálně pořízenými fotografiemi a zároveň zredukovat jejich počet na 400! Mnohdy nás píchlo u srdce, když jsme příběh konkrétní fotografie odfiltrovali za pomoci smutného tlačítka „delete“… Nechtěli-li jsme však milé návštěvníky promítání držet v sále celou noc, nezbývalo nám nic jiného. Marťe hold jednou budeme muset uspořádat výstavu fotografií, aby ony skvosty nezůstaly v šuplíku!
Příjemné jsme však spojili s užitečným, či užitečné s příjemným a vyrazili jsme do Českého Ráje na chalupu. S plným nasazením jsme s Marťou sázely stránky power pointové prezentace. Honza mezitím pracoval na projektu „zrenovuj si svou stodolu“ a Míša zajišťoval grafickou a technickou podporu. Takový idylický rodinný víkend 🙂 . V neděli večer jsme vyčerpáni zaklapli notebooky a s pocitem naplno odvedené práce jsme první část přípravy ukončili.
Jak zákon schválnosti napovídá, nic nemůže být tak snadné. Na poslední chvíli jsme si nadávali, že více nevhodný termín promítání jsme snad ani zvolit nemohli. Zavalily nás naplno pracovní povinnosti, a tak jsme detaily ladili ve vzácných volných okamžicích. Například instalace techniky probíhala ve čtvrtek v noci, kdy jsme běhali po kině, seznamovali se projektorem, reproduktory, připravovali židle, … a únavou sotva viděli. Museli jsme však vydržet ještě jeden den!
Pátek, den D! Honza se ujal veškeré organizace zázemí, úkol můj a Marti zněl jasně: dostavit se včas na místo určení a přenést publikum na několik chvil na Nový Zéland. Plán nečekaně složitý. Odpoledne, v pátek 18.09., se totiž všichni pražští obyvatelé rozhodli vyrazit na víkend mimo město a pro svou cestu si zvolili (jak jinak) silnici R10 směřující na Liberec. A tak jsme postupně uvízli v několika kolonách zpestřujících monotónní cestu. Nezakempili jsme pouze my, ale i mnoho účastníků promítání, kteří kvůli nám vyrazili do Liberce ze vzdálenějších koutů republiky. Nervy pracovaly a o adrenalin nebyla nouze. Do poslední chvíle jsme netušili, zda na promítání včas dorazíme. Nějaká vyšší síla však zařídila, že jsme se do kina Varšava vřítili za minutu 12… a show mohla začít 🙂 .
Čisté dvě hodiny času jsme 130 návštěvníků promítání drželi na sále a s nostalgií v hlase je zahlcovali dobrodružstvím, které jsme prožili. Těžko posuzovat vlastní výkony, z pozitivní zpětné vazby všech zúčastněných jsme však pochopili, že vynaložená práce měla smysl. A nás to bavilo! Po napečených perníčcích a sušenkách ve tvaru ptáka kiwiho se jen zaprášilo a kasička na dobrovolné vstupné na konci večera rozhodně nezela prázdnotou. Byli jsme rádi, že polovinu nasbíraných peněz jsme mohli věnovat spolku Zachraňme kino Varšava (www.kinovarsava.cz), jehož členové nám poskytli zázemí a prostory vyzařující atmosféru, kterou bychom jen těžko ladili. I nadchli jsme se pro organizované sdílení našich zkušeností, a tak, až si trochu odpočineme, můžete čekat nějaké to pokračování… i když laťka je nastavena vysoko 😉 .
