Po předchozím výletu jsme se osmělili ještě více a brzy ráno vyrazili pro změnu na vlakové nádraží, odkud jsme měli v úmyslu zamířit do Hualienu, městečka značícího vstupní bránu do národního parku Taroko.
Čekání na vlak nám zpestřilo pozorování tchajwanské armády. Totožně oblečená vzpřímená těla stála spořádaně s rukami za zády na nástupišti a čekala na vlak. Mezi řadou mužů se tu a tam objevila žena. Nikdo z vojáků nemluvil, nikdo si nedovolil porušit postoj v pozoru! Vlak do Hualienu přifrčel a výhled na vojenskou formaci zastínil. Tři hodiny jízdy uběhly rychle, čas jsme si zpestřovali výhledy na tchajwanský venkov a spekulováním o našem návratu do domoviny, který se kvapem blížil. Rázem jsme však museli řešit praktičtější výzvu. Jak se ve 40°C bez újmy přemístit několik kilometrů k objednanému hostelu a jakým směrem vůbec! Poskytnutím informací o městské dopravě nás zachránilo místní infocentrum. Bohužel řidič autobusu o angličtině nikdy neslyšel. Děkujeme vyšší síle, která na palubu autobusu seslala jedinou další cestující. Mladou, anglicky hovořící studentku. Spolu s řidičem nás po několika minutách živé diskuze vyplivli pár kroků od ubytování.
Nečekaně milým překvapením se stal kolový park patřící hostelu. Neřešili jsme, že kola jsou vyrobena pro osoby menšího vzrůstu, hupsli jsme okamžitě na ně, stylové košíčky jsme naplnili zavazadly a než bys řekl švec, uháněli jsme podél pobřeží kamsi do dáli. Ovála nás vlna štěstí, po téměř osmi měsících jsme šlapali do pedálů a rozbíjeli těžký vlhký vzduch! Dobře značená cyklostezka vedla nejspíš okolo celého ostrova ( 🙂 ). My jsme na brzdu poprvé šlápli po 8 kilometrech jízdy u vysoké věže. Ta slibovala výhled na migrující velryby. Stejně jako na Novém Zélandu, v mém případě i tenkrát v Norsku, bylo kroucení hlav a koulení očí po vodní hladině zbytečné. Velryby se nevynořily. Ovšem vzhledem k vysoké koncentraci turistických lodí v určitých místech máme podezření, že občas někde nějaká ta velrybka z oceánu vykoukla.
Nadšeni z cyklojízdy jsme se svých kol nehodlali lehce vzdát, a tak jsme křižovali úzké uličky Hualienu a nořili se do místních krámků. Lovili jsme především jedlé suvenýry, například sušené sépie, či malé rybičky s arašídy. Po setmění jsme konečně kola odložili z ruky a vydali se pěšky na průzkum buddhistických klášterů. Dva obrovské komplexy zářily teplými barvami a my se shodli, že ačkoliv se zde červenožlutí draci mění v zelené kohouty a střechy se kroutí pod náporem ozdob, o kýči rozhodně hovořit nemůžeme! O cílovém bodu naší výpravy vám již ani psát nemusím! Samozřejmě že jsme se opět oddali gastronomickému dobrodružství na nočním trhu!
