Samoánský pobyt se převrhl do poslední čtvrtiny a nám zbývaly dva dny, během nichž jsme měli možnost pochodovat po tomto exotickém souostroví. Jak už to tak ale bývá, počasí nám ukázalo odvrácenou tvář a slunce zmizelo neznámo kam. Šedé počasí bylo místy doplněno přívalovými dešti a my byli skutečně rádi, že je auto naší dočasnou střechou nad hlavou. Projížděli jsme zbylé části ostrova a přeskakovali zajímavosti. Byli jsme již přeplněni ohromujícími zážitky a cítili jsme, že nemá smysl si kvůli nevyrovnanému počasí dělat vrásky. A tak jsme navštívili hlavní město na ostrově Salelologu a místo přírodních úkazů jsme obdivovali trh plný tradičních výrobků a dopřávali si barbecue na samoánský způsob (rozuměj banány na grilu). Brzy odpoledne jsme se uchýlili do posledních fales, přístřešků na pláži. Tyto měly dokonce postele! Za četby knih a poslechu zpěvu syna domácích jsme se pohupovali v houpací síti a relaxovali. Večeři jsme si tentokrát mohli vybrat z menu, bez rozmyslu jsme všichni skočili po samoánské tradiční kuchyni a v půl sedmé večer se podával vynikající tuňák s tarem, omáčka z kokosového mléka a salát ze syrového rybího masa. Večeře podobná jídlu, které jsme okusili na tradiční samoánské show. Aneb jak začneš, tak taky skončíš.
Letadlo odlétalo zpět na Nový Zéland až druhý den v noci. Nikam jsme z ostrova Savai’i nespěchali. Ráno jsme odpočívali po náročné snídani na pláži před fale, pochutnávali si na čerstvém kokosu a pomalu jsme se každý svým způsobem loučili s rájem, do nějž se už v životě pravděpodobně nepodíváme (I kdybychom se v budoucnu stali milionáři, na více než 30 hodin nás do letadel už nikdo nedostane!). Honza okouněl na břehu moře a přemýšlel, zda má naposledy ponořit hlavu pod vodu a prozkoumat podmořský svět na Savai’i. Nakonec nasadil potápěčské brýle a šnorchl, lehl si na hladinu a nakoukl na dno. Za minutu už na nás volal, ať běžíme za ním, takovou nádheru jsme prý neviděli! A skutečně, mořské dno bylo potažené zelenou řasou připomínající tvarem oka sítě a hejna ryb plula koridorem mezi korály! Cachtali jsme se pár metrů od pláže a čas běžel rychleji, než jsme doufali. Jednou nohou ve sprše, druhou v autě a už jsme uháněli s krátkou zastávkou u Blowholes, útesů, do nichž naráží mocná voda a tříští se až 20 metrů vysoko, na trajekt! Takhle rychle jsme se nikdy nesbalili 🙂 .
Lístky na poslední trajekt opouštějící ten den ostrov Savai’i jsme si koupit stihli v předstihu. Trajekt naštěstí tentokrát opravdu vezl lidi a ne plyn na vaření. Ve zbylém čase jsme vyrazili opět na trh utratit většinu posledních tala, vrátili jsme auto a nalodili se směr na ostrov Upolu. Všichni nám radili: „Nejezděte tím starým, menším trajektem, počkejte si na ten nový!“ „Proč?“ Ptali jsme se. Jako odpověď jsme většinou obdrželi pouze úsměv. Za pár hodin nám letělo letadlo a toto byla naše poslední možnost, jak ostrov opustit, vybírat jsme si nemohli. Hádejte, který trajekt na nás vyšel? 🙂 . O pár minut později jsme se již pohupovali na divokých vlnách a na foťák natáčeli medailonky na rozloučenou – to kdyby nás spláchla vlna, převrhli jsme se, či se na nás rozjelo jedno z nákladních aut, která jejich majitelé začali upevňovat, až když se nedalo na palubě stabilně stát! Pro mě cesta hrůzy, pro Honzu s Marťou oblíbený adrenalin! V příjezdové hale na ostrově Upolu jsme se ukryli před neodbytnými taxikáři a poté pěšky vyrazili na letiště vzdálené 3 kilometry. Doufali jsme, že po cestě konečně chytíme reggae autobus. Potkali jsme jich mnoho, všechny bohužel v opačném směru. A tak jsme byli vcelku rádi, když nám zastavila parta mladých Samoánců vracející se z celodenní práce na stavbě domů. Skočili jsme na korbu jejich auta a na letišti jsme byli cobydup. Letadlo se do vzduchu vzneslo bez problémů a nás už jen čekala menší komplikace při kontrole na letišti v Aucklandu (celníci neměli pochopení pro Honzovu tradiční samoánskou misku ze dřeva) a nekonečná noc na letišti s hlavami na stolech.
