Před odjezdem na druhý ostrov Savai’i jsme se rozhodli prozkoumat pořádně Apii, hlavní město souostroví, a na dvě noci se ubytovali u Tatiany, v nízkonákladovém hostelu v centru se snídaní v ceně! Obhlídka místních trhů a experimentování s nabízenými surovinami se jevilo jako výborný odpolední program. Ochutnali jsme drink z rozdrcených pražených bobů kakaa, zelené pomeranče, místní ananas, banány, pečené taro a banány s kokosovým krémem… A ačkoliv výběr surovin nebyl tak rozmanitý jako v Thajsku, vystačili jsme si s ním.
Brzy po ránu jsme vyrazili před dům parlamentu v očekávání příchodu průvodu policie s hudebními nástroji s cílem vztyčit pro nový den vlajku… Čekali jsme dlouhou hodinu a nikdo nepřišel. Stožár zůstal opuštěný. Při další cestě okolo již vlajka vlála. Nevíme, kdy ji tam propašovali… Po nákupu nezbytných suvenýrů a poslání pohledů jsme běželi na pláž nedaleko přístavu. Paolo Deep National Marine Reserve slibovala jedno z nejlepších míst na šnorchlování v zemi! To by bylo, abychom tam podmořské dno pořádně neproslídili! Strávili jsme den poleháváním, opalováním, čtením, relaxací, koupáním a hledáním korálů. Dovolenková idylka! Chvíli nám trvalo, než jsme podmořský ráj našli, výsledek ale za hledání stál. Bohatý korálový život se kolem nás pohyboval ve všech směrech a hejna pestrobarevných rybiček si z našich šnorchlovacích pokusů hlavu nelámala…
V podvečer jsme zastavili v baru na drink. Co bychom si asi měli v zemi kokosů a ananasů objednat? Samozřejmě že Piňa Coladu! Poslouchali jsme živé vystoupení postaršího rastafariána a naplno jsme vdechovali přímořskou atmosféru. Když se přehoupla noc, vyrazili jsme neohroženě s krosnami na zádech na autobusové nádraží. Cílem mise bylo chytit reagge autobus směřující k trajektu. Po půl hodině čekání nám postarší Samoánec oznámil, že jsme na špatném nádraží! To nevadí, za půl hodiny jede další…. Doběhli jsme ke skupině parkujících autobusů a snažili se najít ten správný. To už si nás ale vyhlédla tlupa taxikářů a obklíčila nás ze všech stran. Snažili se nám vnutit, že další autobus k trajektu jede až za několik hodin, a pokud chceme stihnout trajekt v 10 ráno, musíme jet s nimi. Nedali jsme se zlomit lehce a při první příležitosti jsme se prodrali k řidiči autobusu s dotazem, kdy odjíždí směrem k trajektu. K našemu zklamání nám oznámil to samé co taxikáři. Co se dá dělat… Marťa vybalila své smlouvací schopnosti a s taxikářem dojednala sumu blížící se ceně autobusu. Sen o divoké cestě přeplněným autobusem v rytmu jamajské hudby musel jít stranou.
V přístavu jsme byli dříve než včas a Samoáncům za okénkem kasy sdělili svůj požadavek opustit ostrov Upolu v následujících minutách. Ten nás v nastalém horku rychle zchladil. Trajekt v 10 hodin veze plyn a ne lidi, ve 12 nejede nic a naše jediná možnost je vyrazit ve 14 hodin! Více než čtyři hodiny čekání? Cože?! Z naštvaných tváří jsme vyloudili úsměv na tváři, porozhlédli se po dalších špatně informovaných cestujících, plácli sebou na lavice a čekali a čekali… Tohle je prostě Samoa! 🙂 Naštěstí nám půjčili v přístavu telefon a my si objednali novou káru na další tři dny cestování, která na nás čekala přistavená v 16 hodin na druhém ostrově…
