Protože je Samoa zemí nám Čechům velice vzdálenou a neznámou, pokusím se Vás provést prostřednictvím našeho příběhu po hlavních dvou ostrovech Upolu a Savai’i, na nichž jsme strávili na zážitky plných a nezapomenutelných 9 dnů. Samou, respektive její ostrovy, v současné době obývá okolo 177 tisíc obyvatel, především z řad Samoánců. Ale najdete zde také přistěhovalce z okolních ostrovů z oblasti Polynésie a migranty, kteří utekli před uspěchaným světem do klidného ráje, ve kterém je na všechno dost času, a problémy se řeší s úsměvem na tváři. Většina obyvatel pracuje v zemědělství a hlavní produkty rostou na všudypřítomných palmách – kokosy, banány, papája, mango, chlebovník ; či v zemi (oblíbená a hutná „brambora“ taro), dále se živí rybolovem, nebo své profese směřují do oblasti turistického ruchu. Na konci pobytu jsme nabyli dojmu, že každý druhý Samoánec vlastní políčka a plantáže, na kterých pěstuje obživu pro svou rodinu, několik volně pobíhajících vepříků a kuřat, a vedle toho pracuje jako taxikář – aneb taxikářů je v zemi více než bílých turistů 🙂
Z Aucklandu jsme odlétali ve středu 03.06. odpoledne. Malé letadlo Virgin Australia pro 176 osob sice bylo přistaveno včas, technici ve žlutých vestičkách pobíhající v uličce mezi námi cestujícími však start letu o několik minut odsunuli. Pěkný začátek dovolené. Když jsme se rozhlédli po letadle, patřili jsme k bílé menšině, většinu pasažérů tvořili Samoánci s nadváhou vracející se domů a jako vždy (asi na to máme štěstí) nechyběla kupa malých řvoucích dětí, náš favorit se rozhodl Martě zpestřit let neustálým kopáním zezadu do sedadla. Po 3,5 hodinách ve vzduchu a nekonečných turbulencích jsme dosedli na letišti Faelolo. Z letadla jsme pádili po runway po svých a vdechovali první doušky tropického vlhkého vzduchu. V letištní hale hrála na přivítanou živá kapela tradiční samoánské písně, transparenty nám doporučovaly, ať sníme alespoň 3 kusy ovoce denně, a my se těšili na nový svět, který čeká za dveřmi. Rychle jsme směnili novozélandské dolary za samoánské tala a po hlavě se vrhli mezi vřavu taxikářů, kteří naháněli bílé kůže. Byli jsme připraveni smlouvat o ceně cesty k hostelu, který jsme si pro první noc zamluvili. Když nám ale jeden z taxikářů nabídl odvoz za 20 tala (na Kč počítejte x10) za osobu, kývli jsme na férovou cenu bez smlouvání a už jsme si to pelášili v klimatizovaném taxi do hostelu. Marťa na předním sedadle z upovídaného Samoánce vytáhla spoustu cenných a zajímavých informací, například to, že jsme o dva dny propásli velkolepou oslavu dne nezávislosti. Co se dá dělat, cestovat zpět v čase neumíme 🙂 . Taxi nás vyplivlo přímo před hostelem, ve kterém se tvářili, že sice možná naši rezervaci v knize hostů mají, doklad o zaplacení ovšem ne. Podobná atmosféra nás provázela až do druhého dne, kdy až odpoledne při vyzvedávání zavazadel přistoupili zaměstnanci hostelu na to, že jsme skutečně zaplatili předem. To mi připomíná, že jim musím napsat šťavnatou recenzi na jeden z ubytovacích portálů 😉 . Náladu a nadšení jsme si zkazit nenechali a hned po příjezdu (okolo 22. hodiny) jsme již brouzdali uličkami noční Apii, hlavního města Samoy, a hledali něco dobrého k snědku. Byli jsme neúspěšní, ve městě se pouze linula disko hudba z baru, do Mc’Donaldu jsme z principu nechtěli a stánek nabízel k jídlu pouze snack v podobě pytlíčku brambůrek. Hlad nás přemohl, a tak naši první samoánskou večeři tvořily křupky 🙂 . Druhý den jsme již ale byli připraveni lépe a příjemnější začátek dovolené jsme si nemohli přát…