Štěstí v neštěstí, auto začalo protestovat v Te Anau, městečku, které slouží jako výchozí bod pro další z Great Walks, tentokrát Kepler Track. Více než týden jsme měli rezervovaný kemp na treku, a tak jsme čekali a mezičas v Te Anau zabíjeli procházkami a okupováním zásuvek a internetu v knihovně. V neděli ráno jsme odstavili Zelie na parkovišti s vědomím, že nám jej nikdo neukradne, když skoro nejezdí, a hupsli jsme s naloženými krosnami do přibližovacího autobusu. Čekalo nás více než 28 kilometrů chůze a 1100 metrů stoupání. Ou, pěkná nálož, když jdete natěžko. Spaní na předražených hutech, když už máme ten „kvalitní“ stan, odmítáme a polohy kempů nám rozvrhly více než 50 kilometrů do dvou dnů.
První část probíhala v poklidném prostředí kapradinového lesa, až po šesti kilometrech nabrala cestička stoupání a my jako husy v řadě za sebou pochodovali s očekáváním v očích vzhůru. Míjeli jsme se a předháněli s několika dalšími turisty z různých zemí, někteří z nich se pak stali našimi spoluputovníky na hřebenech hor a spolubydlícími v kempu. Les měnil svou podobu a do pustých planin nás vyprovodil ozdobený stříbrnými vlasy (viz foto). Už v tu chvíli jsme nasazovali své nepromokavé oblečení, protože z nebe se snášely první kapky deště. Po obědě na chatě jsme se vrhli do dalšího stoupání, povětrnostní podmínky se zhoršovaly a vítr, který měl dle počasí dosahovat až 85 km/h si s námi pohrával jako s hadrovými panenkami. Déšť střídal slunce, a kdyby se Marťa s Honzou rozhodli v treku nepokračovat, věřte, že bych nic nenamítala. Na cestě nás zůstalo 7 statečných, my, Polka, Brit a dva Izraelci, se kterými jsme se schovávali do přístřešků, které naštěstí co dvě hodiny stály v cestě. Vhledem k proměnlivému počasí jsme trhli rekord v oblékání a svlékání pláštěnek, nicméně paprsky prodírající se skrze dešťové mraky a oslňující hory přilehlé jezeru Te Anau nás ujistily v tom, že trocha mokra a větru za námahu stojí. Přechod hřebene jsme se vychutnávali stejně jako dva papoušci Kea, kteří nám poletovali nad hlavami a vystavovali svá zelená peříčka fotoaparátům. Prudké klesání nás vrátilo opět zpět do lesa a my po 9 hodinách (průvodce tvrdí 10,5 až 12 hodin, takže dobrý 🙂 ) chůze vyhlíželi kemp. V 8 večer už jsme byli zachumláni ve spacácích, abychom druhý den brzy ráno vyrazili na druhou část treku. Pláštěnky jsme již ani nesundávali a 22 kilometrů téměř uběhli. V průtrži deště jsme mokří na kost naskočili spolu s dalšími putovníky na shuttle bus a za vyprávění místního trapera o lovu posumů, lasiček, hranostajů a fretek jsme dorazili ke svému (téměř) nepojízdnému autu a to pravé dobrodružství na nás teprve čekalo 🙂 .
