Po odpočinku u Jany a Petra jsme se pustili na dvě stě kilometrů dlouhou slepou silnici vedoucí do Milford Sound, nejznámějšího fjordu na Novém Zélandu, jehož návštěva se pro většinu turistů stává prioritou číslo jedna na seznamu naplánovaných zastávek. Po horách svírajících fjord se line několikadenní trek, další ze série Great Walks, rezervace předražených chat na cestě je však nutná i měsíce dopředu… ostatní zájemci o túru musejí doufat v uvolnění již obsazených míst. Možnosti absolvovat Milford trek jsme se kvůli plánům, které vymýšlíme na poslední chvíli, logicky vzdali a namísto toho jsme si rezervovali dvouhodinovou projížďku lodí skrze fjord (ze slevomatu samozřejmě!).
A tak si vesele frčíme, míjíme Manapouri lake, jezero, které máme v plánu navštívit při zpáteční cestě, místa natčení Pána prstenů, krátce stavíme na piknik v ptačí rezervaci a pozorujeme místní papoušky, v posledním městě po cestě nakupujeme zásoby a vyrážíme na dva až tři dny k Milford Sound… Ujedeme 10 kilometrů a motor začne vyluzovat prapodivné zvuky. Svírá se nám žaludek, Zelie bylo v autoservisu častěji než my u kadeřníka a posledních pár dní jsme u Sally a Jose vydělávali pouze na opravy… Ajajaj, otáčíme volant, voláme nejbližší automechaniky a pohledem tlačíme auto po silnici. Doufáme, že nebudeme muset shánět odtah. Protože se auto rozhodlo protestovat těsně před pátou hodinou odpolední, mechanici nám slíbí, že jej prohlédnou až ráno, dovolí nám ale spát na odstavném parkovišti, nabídnou nám pivo a my jsme rádi, že nemusíme do předražených kempů…
Jak to se Zeliem dopadlo? Bledě, mechanik nás druhý den stahuje o téměř 2 tisíce, aby nám následně poradil, že máme jet 160 kilometrů do Invercargillu, nejbližšího většího města a doufat, že problém bude v klikové hřídeli a nebude nutné měnit motor (náš česko-anglický slovník se rozrůstá o další odborná slovíčka typu píst, vačka, hřídel,…). V Te Anau jsou totiž zvyklí pouze opravovat lepicí páskou karoserie aut, která kochající se turisté nezvyklí jízdy vlevo po desítkách demolují v příkopech… a ještě si za služby účtují hodinovou přirážku.
Do Invercargillu bychom se nejraději rozjeli ihned, ale máme rezervovanou vyhlídkovou plavbu a o dva dny později kemp na Kepler treku (další z řady Great Walks). A tak se domlouváme s naším mechanikem, že u servisu strávíme druhou noc.
Plánovaný výlet k Milford Sound se nám prodražuje. Ačkoliv nás mechanik zprvu nabádal, že auto schopno jízdy k fjordu je, po delší projížďce a zvyšující se intenzitě zvláštních skřípavých zvuků vycházejících z motoru své stanovisko přehodnotil a doporučil nám, ať cestu neriskujeme. Společnost, u které máme koupenou plavbu na(ne)štěstí poskytuje i dopravu autobusem, která je dražší než samotná plavba… Jiné řešení v danou chvíli nevidíme, a tak o den déle, než zněl původní plán, nastupujeme do autobusu přecpaného turisty a noříme se do stylu cestování, kterému se odjakživa úspěšně vyhýbáme. Jsme součástí zájezdu a učíme se, že když řidič zastaví, máme popadnout fotoaparáty a mastit ven vyfotit si okolní scenérii. Nejdříve se zdráháme, později oceňujeme milého průvodce a řidiče v jedné osobě a vyskakujeme z autobusu téměř za jízdy. Oproti předchozímu dni, kdy jsme měli původní rezervaci, panuje pochmurné počasí a hory vystupující z fjordu se před námi skrývají v mlze. Samotná plavba je okořeněna neomezeným přísunem kávy a čaje, plus – díky autobusové dopravě – máme v ceně oběd a sušenku! Z návštěvy Milford Sound se vyklubal celodenní vyčerpávající výlet, který hodnotíme kladně.
Paradoxem nakonec zůstává, že na návštěvu Fjordlandu jsme si původně chtěli vyhradit více dní… Kdo mohl tušit, že čas tam strávený nebude úplně tak dobrovolný! 🙂
O Kepler treku a dalším putování neputování s naším Zeliem v příštích příspěvcích! 😉
