Na dvě noci jsme se zastavili v deštném lese na samém jihu Nového Zélandu, v Catlins Forest. Výprava začala pochmurným podzimním počasím, které nás vyprovodilo k východně položenému majáku u Nugget Point. Mlha se valila ze zelených kopců, pár lachtanů pleskalo ploutvičkami v moři a my pomalu projížděli po pobřeží. Z dálky jsme pozorovaly zvláštní kámen na pláži, kolem kterého kroužil zlatý retrívr. Při bližším pohledu jsme zjistili, že moře vyplavilo na břeh mrtvého býka. Šedé nebe, šedé zvíře. Cítili jsme se smutně a doufali jsme, že zvíře v posledních okamžicích svého života netrpělo. Zastavili jsme na parkovišti a pěšky se vydali k Jack’s Blowhole, 55 hluboké a 144 metrů dlouhé proláklině v zemi vedoucí do moře. Odrážející se voda o skalnaté stěny duněla jako výstřely z děla. Den jsme zakončili u Purakaunui Falls, třístupňového vodopádu, prý nejfotogeničtějšího na Novém Zélandu. Možná kvůli nedostatku vody, možná díky subjektivnímu vnímání v nás Purakaunui Falls takový dojem nezanechaly, mnohem více jsme další den ocenili McLean Falls, mnoha stupňový vodopád, k němuž se line stromová pralesovitá cesta pokrytá zeleným mechem.
Své putování po Catlins Coast jsme prohloubili 24 kilometrovým okruhem. První část cesty vedla lesem podél řeky, ta druhá se již vyhoupla do kopců, ve kterých nás ovšem zastihl déšť, a tak se z plánovaných výhledů vyklubala pouze nekonečná mlha. Náladu z pochmurného počasí přebila zastávka v Gypsy Gallery. Natrvalo zaparkovaný autobus, jehož obsah lze pojmenovat různě – umění, galerie, vetešnictví, kýč, …? Cappuccino a horká čokoláda však nesmírně bodly a vlastnoručně vyrobené pohyblivé hračky a vláček projíždějící celým autobusem nás pobavily. Z umělce ve středních letech jsme cítili uvolněnost a bohémský životní styl.
Třetí den jsme poctivě počkali na odliv a místo proslulých Cathedrale Caves, jejichž obdobu jsme navštívili během putování po Coromandelu, jsme zamířili ke Curio Bay, kde se nám během ústupu oceánu odhalil na dně ležící zkamenělý les. Silnější zážitek jsme si však odnesli ze setkání s malými delfíny (Hektorův delfín), kteří běžně poskakují v zátoce s písečnou pláží. Nebýt silného vichru, tak jsme za nimi do moře skočili stejně jako několik otužilých odvážlivců. Dali jsme ale raději přednost suchu a obědu na pobřeží a zabaleni v bundách jsme komíhající se ploutvičky nejmenších delfínů na světě pozorovali zpovzdálí.
Tím ale naše setkání s místními živočichy neskončilo. Po povinném focení u Slope Point, nejjižnějšího bodu Nového Zélandu, z něhož je už blíže k jižnímu polárnímu kruhu než k rovníku, jsme se prošli po pláži v okolí Waipapa Point – hledali jsme lvouny, přerostlé lachtany s bohatou hřívou. Obrovská těla dosahující délky až 3 metry a váhy i 400 kilogramů nešla přehlédnout. Lvouni se povalovali na pláži a my je z bezpečné vzdálenosti pozorovali… No z bezpečné, když se jeden z těchto líných tvorů probral k životu a kousek s křikem popoběhl, rozběhli jsme se také a s panikou v očích jsme se s Marťou škrábali na nejbližší kopeček. Jen Honza zůstal statečně stát se zapnutou kamerou na pláži. Mezi ním a místními obry se potloukala pouze tlupa kormoránu, která se při prvním zachvění země dala na úprk. Lvouni však popoběhli sotva dva metry a mrskli sebou do zase písku. Panika byla zbytečná, zážitek ze setkání nepopsatelný!
