Vyměnili jsme kiwi za jablka!

Dva týdny na cestě plné skvělých dobrodružství rychle utekly a my se opět začali porozhlížet po práci, abychom zahojili rány, jež utrpěla naše bankovní konta. Stáli jsme na křižovatce s otazníkem v myslích, zda se vydat nalevo směrem na severovýchod, kde jsme získali možnost pracovat dále na kariéře v kiwi sadech, či stočit směr cesty na jihovýchod do Napier a Hastings, novozélandských center produkce jablek! Riskli jsme to do Hastings… Nezvolili jsme vhodný termín, jablečné sady jsou již protrhány a nyní místní farmáři čekají, až jablka dozrají, a oni se budou moci vrhnout na sběr, který potrvá až do června. I přes hluchou sezónu na se nás usmálo štěstí a ihned po příjezdu jsme si to mašírovali na setkání s milou Sally, majitelkou jablečných sadů, a získali jsme na následující 2 týdny práci – Sally a její manžel Jos s protrhávkou jablek posečkali a ve středu 07.01. se nás v 8 ráno sešlo v sadu 15 nových protrhávačů z Anglie, Francie, Chile, Německa a Číny, a vrhli jsme se do práce!

Sally a Jos jsou postarší manželé exportující jablka do Asie a Evropy, České republice se bohužel jejich dodávky jablek vyhýbají. Oba s láskou vzpomínají na tři české kluky, kteří s nimi před dvěma lety strávili více než půl roku, a tak u nich naše země z hlediska oblíbenosti vede – dokonce se snaží pochytit česká slovíčka. Snad i to, ale především naše píle, jak pevně věříme, vedly k tomu, že nám nabídli prodloužení práce o dalších pár dní! To se nám skvěle hodí, neboť jsme naše milé auto Zelie přihlásili do servisu a chystá se na výměnu rozvodového řemene…

Jakou práci nyní vlastně děláme? Běháme od stromu ke stromu a trháme zrající jablka, odrůda Royal Gala a Fuji (speciální druh vyšlechtěný pro japonskou společnost), a… házíme je sprostě na zem. Zbylá jablka tak získají prostor pro svůj růst a strom jim dodá více živin, aby byla sladší. V uších nám hrají divadelní hry z pera Járy Cimrmana a my s kloboučkem na hlavě za krásného počasí trháme jablko za jablkem. Až se cítíme jako postavičky z knihy Pravidla moštárny, jak Marťa trefně poznamenala. Tento pocit zesílil, když se v sadu jednoho ráno objevila skupina deseti nových snědých pracovníků z ostrova Vanuatu.

Opět jsme ale spokojeni. Bydlíme v hostelu téměř v centru města s dostačujícím zázemím, a tak si zase vyváříme téměř jako v restauraci. Největší úspěch zatím sklidil crumble s blumami a švestkami, který Marťa připravila v neděli ke snídani (ještě teď se oblizujeme). Málem jsme ale ocitli ve zchátralé budově s partou plesnivých dědků, kteří ji obývají, a říkají tomu hostel… Abychom ubytování nepodcenili, vydaly jsme se s Marťou na průzkum onoho plesnivého hostelu, zatímco Honza čekal v autě… Linoucí se smrad, chlapy bez zubů, mladé Asiatky, stažené zvíře v chladící místnosti, … scéna jak z hororu… brrr, rychle jsme vzali nohy na ramena!