Po dvou intenzivních pracovních týdnech nadešel čas splnit si jeden z mnoha dalších snů, se kterými jsme na Nový Zéland přijeli. Vydali jsme se do Tongariro National park absolvovat třídenní trek. Po okruhu Lake Waikaremoana náš druhý Great Walk.
Charakter novozélandské krajiny si pravděpodobně (nebo my jsme to tak aspoň měli) spojíte s horami, sopečnou krajinou, jezery a hobitími kopečky. Právě obrázky z Tongarira na vás vyskočí, zadáte-li do vyhledávače „Nový Zéland“ a snad i Pán Prstenů napoví, neboť brány Mordoru otevírají měsíční krajinu, jejíž dominantou jsou tři vulkány – pro lyžaře oblíbená Mount Ruapehu, Mount Tongariro a především Mount Ngauruhoe, Hora osudu! Většina turistů, přesněji 1000-1500 denně, vyrazí na tzv. Alpine Crossing, jednodenní, 19,4 km dlouhý pochod, během něhož lze spatřit hlavní dominanty parku.
Není ovšem nad to nasadit si na záda domeček v podobě krosny, vyrazit do hor na více dní a ráno se budit do ticha při východu slunce! Do národního parku jsme dojeli pozdě v noci. Tentokrát nebylo důvodem opomnění natankovat plnou nádrž, ale 250 kilometrů absolvovaných rovnou po práci. Překvapením byla zima, jež náš uvítala. Předpověď počasí však vypadala slibně, a tak jsme se nenechali odradit.
Ve čtvrtek ráno jsme se s běžným zpožděním, které naberete, balíte-li krosnu na 3 dny, vydali na cestu. Rebelsky jsme na okruh (Northern Circuit) nastoupili v opačném směru, než se běžně chodí (hlavním důvodem byla obsazenost nocovišť na cestě, nakonec jsme ale za tuto variantu velice rádi). Čekalo nás více než 20 kilometrů chůze – nemluvě o zacházkách, které jsme nehodlali vynechat. Po vodopádu Taranaki se mimo předpokládanou trasu nacházela jezera, k nimž prudce stoupala kamenitá cesta. Odhodili jsme krosny do křovin a na krátký výšlap se vydali nalehko. Z rázu krajiny i relativně klidné a nenáročné cesty jsme byli nadšeni! Ovšem poté, co jsme si do třetice toho dne dobrovolně zašli k průzračné říčce a čekaly nás další 3 hodiny chůze, vesměs do kopce, úsměv opadával a nohy se pletly. Do předem objednaného hutu (chaty) jsme dorazili jako poslední, ale pravděpodobně jako jediný z opačného směru! Čekaly nás „příjemné“ 4°C a dramatický výhled na Mount Ngauruhoe při západu slunce.
Ráno se odehrávalo v zálivu slunečních paprsků a my nečekaně brzy procházeli nekonečnou planinou, obklopeni nekonečými horami. Mladý Němec, kterého jsme potkali, hlásal, že na Horu Osudu vylezl už v 6 ráno, aby se vyhnul návalu turistů, kteří trek absolvují v jedné nekonečné koloně. Taková ranní ptáčata opravdu nejsme, a tak jsme do centra dění k Emerald lakes a Red Crater dorazili okolo 10. hodiny. Hloučkům turistů se nedalo vyhnout, ale opět jsme jako jediný nešli s proudem, nýbrž proti němu! I proto jsme možná potkali 3 dvojice Čechů plus celý autobus krajanů! Až jsme si připadali jako při výstupu a Sněžku! Se všemi jsme se zastavili na kus řeči a s nadšením jsme se shodli, že jsme pyšní, že Čechy potkáváme v tak hojném počtu právě v horách!
Strmý výstup po lávovém povrchu na Mount Ngauruhoe jsme s krosnami na zádech vzdali a raději jsme vyšplhali na Mount Tongariro! Po přírodní sprše v Soda springs jsme se před druhým hutem vyloupli nečekaně brzy, a tak jsme měli dostatek času vychutnat si nádheru místní krajiny a zpracovat dojmy z předchozí cesty. Poslední den jsme trek dokončili během dvou hodin chůze a naordinovali jsme si nedělní relax u jezera Taupo, největšího na Novém Zélandu.
