Nový Zéland je protkán turistickými stezkami a nabízí nesčetně možností na podnikání jednodenních, ale i vícedenních treků (jedinou nevýhodu představuje fakt, že většina z nich nevede dokola, tudíž je nutné vracet se stejnou cestu zpět). Devět cest bylo oficiálně zařazeno mezi tzv. Great Walks, nejzajímavější a nejvíce navštěvované trasy vedoucí malebnou novozélandskou přírodou. Samozřejmě, že je hodláme absolvovat! I když možná nezdoláme úplně všechny (například Milford Track, nejznámější ze všech, je do konce sezóny plně obsazen, a Whangaui Journey je zase sjízdný pouze na kajaku) budeme se snažit 🙂 .
Začali jsme zlehka a v úvodu ledna jsme prošli Lake Waikaremoana Track.
46 kilometrů dlouhou stezku okolo jezera doporučují absolvovat za 3 – 4 dny. Uposlechli jsme průvodce a vypravili se se svým nově pořízeným stanem (další dárek k Ježíškovi) na 2 noci do divočiny.
K jezeru jsme dorazili noc před začátkem cesty. Původní příjezd očekávaný nejdéle ve 21 hodin se protáhl na 1 hodinu ranní… Zapomněli jsme, že opouštíme civilizaci a potřebujeme plnou nádrž nafty. Po 70 kilometrech absolvovaných na prašné cestě jsme v ospalém městečku narazili na !uzavřenou! benzínku, poslední na dalších 250 kilometrů… A ups, po několika neúspěšných pokusech o natankování v odlehlých tankovacích zařízeních pro kamiony (i za pomoci místních obyvatel) jsme došli k závěru, že nejjednodušší bude vrátit se zpět do Rotoruy (prokleté to město) a nabrat naftu tam… Cestou jsme se cpali kyselými jazyky a chvatně se vyhýbali malým nočním medvídkům – possumům, kteří nám co 100 metrů křižovali cestu!
Ráno jsme však již stáli připravení (i když nevyspalí) s krosnami na břehu jezera a dumali, jak se dostat na začátek treku… Ačkoliv se ždímačkám na turisty obloukem vyhýbáme, tentokrát jsme byli za komerční vodní taxi, které vlastní monopol na dopravu po jezeře, rádi. V 11 hodin jsme konečně vyrazili. Čekalo nás téměř 20 kilometrů a převýšení 1200 metrů. Díky rychlému stoupání se nám brzy naskytly krásné výhledy na dramaticky tvarované jezero lemované skalisky a zeleným lesem. Aniž bychom se krásného počasí a širokého rozhledu nabažili dostatečně, vrhli jsme se na další kilometry… ty už ale vedly pouze okolo jezera bez výraznějšího stoupání, a tak jsme po zbytek treku obdivovali především přilehlé pláže a hejna černých labutí. Kilometry ubíhaly rychle, neváhali jsme proto a cestu si prodloužili o zacházku k vodopádu.
V kempech, ve kterých jsme přespali, byla k dispozici pouze suchá toaleta, sprchu jsme si tedy nahradili podvečerní koupelí v jezeru Waikaremoana na Adama 🙂 . O jeden z kempů se starala veselá rodinka, jež nás upozornila na noční pískání vzácného ptáka kiwiho. Ti propískali celou noc a my se díky jejich „zpěvu“ téměř nevyspali… Naštěstí jsme poslední ráno došli do cíle již za 2 hodiny a při čekání na vodní taxi jsme spánkový deficit rychle na písčité pláži doplnili…
Na treku jsme potkali několik skupinek turistů (mimo jiné i českou rodinku), kteří se stali našimi společníky pro následující 3 dny – kapacity kempů a chat jsou striktně omezeny, a tak po chvíli znáte všechny své spoluputovníky. Mile náš překvapila přátelská a uvolněná atmosféra, která na cestě vládne. Pevně věříme, že v podobném duchu se odehrají o naše nadcházející výlety do přírody!
=D to je na minimálně celovečerní dobrodružný film!!! =D Ty fotky jsou úchvatný!!! 😉